Case T-157/01
Danske Busvognmænd v Commission of the European Communities
(State aid – Regional public transport by bus)
Summary of the Judgment
1. Žaloba o zrušení – Fyzické nebo právnické osoby – Prostředky jejich přímého a jednotlivého zájmu – Rozhodnutí komise přijaté bez otevření formálního posouzení stanoveného v § 88(2) EC – Postavení odchodní společnosti, která kritizovala případnou Státní pomoc zahájit soudní řízení – Přípustnost
(§§ 88(2) EC a 230, druhý odstavec, EC)
2. Žaloba o zrušení – Fyzické nebo právnické osoby – Prostředky jejich přímého a jednotlivého zájmu – Opatření přípustné – Právo odvolat se ze všech důvodů nezákonnosti uvedených v § 230 EC
(§ 230, druhý odstavec, EC)
3. Postup – Návrh na zahájení soudního řízení – Formální požadavky – Sdělení žalobního důvodu soudního řízení – Shrnutí zákonných námitek, na které je spoléháno
(Zákon o soudech, §§ 21, první odstavec., a 53, první odstavec; Jednací řád soudů první instance, § 44(1)(c))
4. Státní pomoc – Význam – Úhrada náhrady zaměstnancům podniků, kteří se zdají svého statutu úředních činitelů - Není zahrnuto
(§ 87(1) EC)
5. Doprava – Podpora dopravy – Rozlišení mezi koncepty „Povinnosti obsažené v konceptu veřejné služby“ a „smlouvami pro veřejné služby“ – Dopravní smlouvy dobrovolně uzavřené na základě přihlášení do soutěže o zakázku
(Směrnice rady č. 1191/69, §§ 1, 2 a 14)
6. Doprava – Opatření Členských států týkající se povinností zajišťování veřejných služeb – Směrnice č. 1191/69 – § 87(1) EC se nevztahuje – Limity – Prostředky přímo a výhradně nezbytné pro provádění služeb veřejné dopravy
(§§ 87(1) EC a 88(3) EC; Směrnice rady č. 1191/69, § 17(2))
7. Doprava – Podpora dopravy – Využití § 73 EC – Omezení na případy, na které se vztahuje sekundární legislativa Společenství
(§ 73 EC; Směrnice rady č. 1191/69 a 1107/70)
1. Jestliže, na základě žaloby podané obchodní společností na Státní pomoc, Komise po předběžném posouzení přijala rozhodnutí, kterým je, bez otevření formálního postupu posouzení uvedeného v § 88(2) EC, že obchodní společnosti, jakožto žalobci, který navíc ovlivnil průběh správního řízení před Komisí a jejíž alespoň někteří Členové byli v konkurenčním vztahu s podnikem, který měl prospěch ze sporné podpory, náleží záruky stanovené v § 88(2) EC. Navíc, dodržování těchto záruk může být zaručeno pouze v případě, že je jí poskytnuta možnost odvolat se proti spornému rozhodnutí u Soudů společenství v souladu se čtvrtým odstavcem § 230 EC.
(viz odst. 39-40)
2. V žalobě o zrušení, která slouží zájmům obchodní společnosti a jejích členů, je obchodní společnost oprávněna odvolat se na jakékoliv z důvodů nezákonnosti uvedené ve druhém odstavci § 230 EC, pokud se dotýkají celkového nebo částečného zrušení sporného rozhodnutí, aniž by byly omezeny spoléháním se na porušení procesních práv stanovených v § 88(2) EC.
(viz odst. 41)
3. V souladu s prvním odstavcem § 21 Zákona o soudech, který se vtahuje na soudy první instance z titulu § 53 zmíněného zákona, a také v souladu s § 44(1)(c) Jednacího řádu soudů první instance, všechny návrhy na zahájení soudního řízení musí uvádět předmět soudního sporu a musí obsahovat shrnutí žalobních důvodů. Toto sdělení musí být dostatečně jasné a přesné, aby umožňovalo žalovanému připravit si svou obhajobu a Soudu rozhodnout o návrhu, pokud je to nezbytné, bez dalších informací. Pro zaručení zákonné určitosti a důkladného výkonu spravedlnosti je nezbytné, aby žalobní důvod byl shledán přípustným, v samotné žádosti uvést podstatné právní otázky a fakta, na které je spoléháno, a to alespoň v souhrnné formě, soudržně a srozumitelně.
(viz odst. 45)
4. Jediným cílem § 87(1) EC je zamezit výhodám pro určité podniky a koncept podpory pokrývá pouze opatření, která mírní finanční náklady, které jsou běžně zobrazeny v rozpočtu podniku, a která musí být považována za ekonomickou výhodu, kterou by přijímací podnik neobdržel za běžných tržních podmínek. Z toho vyplývá, že platba jakékoliv finanční částky uhrazená Členským státem zaměstnancům podniku činnému v autobusové dopravě za účelem financování jejich vzdání se svého statutu úředních činitelů a souhlasem se zaměstnáním na základě smluvního vztahu není státní podporou ve významu § 87(1) EC, jestliže zmíněné opatření bylo poskytnuto jako náhrada zvýhodněného a nákladného statutu těchto úředních činitelů se statutem zaměstnanců ve smluvním vztahu, který je srovnatelný se zaměstnanci jiného podniku činného v autobusové dopravě, který je konkurentem zmíněného podniku. Takového opatření, které také mohlo proběhnout ve formě nového předělení dotčených stran ve veřejné správě, není cíleno jako poskytování výhody podniku, ale jako zbavení dotčeného podniku strukturálních nevýhod, které podnik zatěžují v porovnání s jeho konkurenty z soukromého sektoru.
5. Znění článku 1 Nařízení Rady č. 1191/69 o postupu členských států ohledně závazků zahrnutých v koncepci veřejných služeb v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách, ve znění Nařízení Rady č. 1893/91, uvádí jasné rozlišování mezi ´závazky veřejných služeb´, které hodlají kompetentní orgány ukončit (článek 1(3)) a ´dopravními službami´, které jsou tyto úřady oprávněny zajišťovat na základě ´smluv o veřejných službách´ (článek 1(4)), s uvedením, že tyto úřady mohou ´nicméně … zachovat nebo uložit závazky veřejné služby zmíněné v článku 2´ (článek 1(5)). Pouze v tomto případě mohou být uplatněny běžné kompenzační postupy stanovené mimo jiné v oddíle IV Nařízení Rady č. 1191/69, tj. články 10 až 13.
Článek 14 Nařízení Rady č. 1191/69 definuje ´smlouvu o veřejných službách´ jako smlouvu uzavřenou proto, aby se poskytovaly veřejnosti adekvátní dopravní služby; tato smlouva má poskytnout, kromě svého trvání, veškeré podrobnosti dopravních služeb, včetně ceny za služby… , která bude buď přičtena k tarifním výnosům, nebo bude výnosy obsahovat, a bližší údaje o finančních vztazích mezi dvěma stranami´ (článek 14(1) a (2)(b)). Tento čistě smluvní systém nepodává kompenzaci za dosažení uloženého cíle ani závazek veřejné služby ve smyslu článku 2 tohoto nařízení.
Článek 14(4) až (6) Nařízení Rady č. 1191/69 uvádí v tomto směru, že pokud nějaký podnik plánuje ukončení dopravních služeb, které nejsou podloženy smluvním systémem ´ani´ závazky veřejné služby, mohou kompetentní orgány trvat na uchování předmětných služeb, a v tomto případě výdaje vzniklé z této povinnosti ´je nutno kompenzovat v souladu
s běžnými postupy stanovenými v oddíle II, III a IV´. Z toho nezbytně vyplývá, že smluvní vztahy uzavřené na základě nabídkového řízení mezi dopravním podnikem a kompetentním úřadem zahrnují v důsledku článku 14(1) a (2) výše zmíněného nařízení specifický finanční plán, který neposkytne žádný prostor pro kompenzaci podle metod stanovených v oddíle II, III a IV tohoto nařízení.
Následně podnik provozující autobusovou dopravu, jehož povinnosti provozovat, dopravovat a inkasovat fixní tarifní poplatky nebyly uloženy jednostranně, který neměl povinnost provozovat své dopravní služby neziskovým způsobem, i přes své obchodní zájmy, ale který oproti tomu dobrovolně přijal tyto povinnosti, když byl úspěšný v nabídkovém řízení, které neposkytlo žádné státní subvence a kterého se mohl zúčastnit kdokoliv, kdo měl zájem, podle svých ekonomických zájmů, a za jehož dopravní služby bylo placeno cenou navrženou jím v jeho nabídce předložené v nabídkovém řízení a zahrnutou do smluv následně uzavřených, neplní závazky veřejné služby ve smyslu článku 2(1) Nařízení Rady č. 1191/69; a podobně takový podnik neobdrží ´kompenzaci´ ve smyslu tohoto článku, ale spíše finanční náhradu poskytovanou pro tyto smlouvy o dopravě.
(viz par. 77–82)
6. Nařízení Rady č. 1191/69 o postupu členských států ohledně závazků zahrnutých v koncepci veřejných služeb v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách, ve znění Nařízení Rady č. 1893/91, opravňuje kompetentní vládní orgány k přijetí veškerých opatření v oblasti silniční dopravy obsažených v tomto nařízení, včetně finančních opatření nezbytných pro tento cíl. Navíc článek 17(2) nařízení je dokonce vyjímá z předchozího postupu pro úřední sdělení uvedeného v článku 88(3) EK. Toto nařízení tedy zavádí sektorální výjimku ze zákazu státní pomoci, jehož zásada je stanovena v článku 87(1) EK, a neponechává Komisi žádný prostor pro vlastní úsudek ohledně povolení pomoci podle této výjimky. Z toho vyplývá, že toto nařízení stanoví zvláště příznivý systém oprávnění, který si proto žádá úzkou interpretaci.
Tento systém musí být tedy omezen na takovou pomoc, která je přímo a výhradně nezbytná pro výkon služby veřejné dopravy per se, a nezahrnuje dotace určené k pokrytí schodků vzniklých podnikáním, které umožňovaly pomoc v důsledku jiných okolností než jeho poslání založené na poskytování dopravy, jako jsou např. následky nezdravého finančního řízení, což není přirozeným faktorem v dopravním sektoru. Veřejné financování těchto schodků, které nejsou specificky vlastní danému sektoru, lze ospravedlnit pouze podle obecných ustanovení uvedených v článku 87(2) a (3) EK.
(viz par. 85–86)
7. Ohledně přijetí Nařízení Rady č. 1107/70 o poskytování pomoci v dopravě železniční, silniční a vnitrozemské vodní: členské státy nemohou nadále spoléhat na článek 73 EK, který stanoví, že pomoc, která splňuje koordinační potřeby v dopravním sektoru nebo je náhradou za zproštění konkrétních závazků specifických a přirozených pro koncepci veřejných služeb, se shoduje se smlouvou v jiných případech, než v těch, které jsou upraveny sekundární legislativou Společenství.
To znamená, že není použitelné v situacích podle Nařízení Rady č. 1191/69 o postupu členských států ohledně závazků zahrnutých v koncepci veřejných služeb v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách, ve znění Nařízení Rady č. 1893/91, a sporné dotace se řeší v rámci článku 87(1) EK. Nařízení Rady č. 1107/70 uvádí vyčerpávající seznam okolností, za nichž mohou úřady členských států udělit pomoc podle článku 73 EK.
(viz par. 100)